„Hudba se slyší nosem,“ říkají Japonci. Tento idiom označuje hluboké, intuitivní vnímání, které přesahuje sluch. Jeho kořeny sahají do tisícileté tradice, kde skutečné potěšení z umění vyžaduje vícerozměrný smysl, zachycující...
„Hudba se slyší nosem,“ říkají Japonci. Tento idiom označuje hluboké, intuitivní vnímání, které přesahuje sluch. Jeho kořeny sahají do tisícileté tradice, kde skutečné potěšení z umění vyžaduje vícerozměrný smysl, zachycující jeho „podstatu“.
Původ tohoto výrazu sahá do kodó (香道), umění „naslouchat“ vůním kadidla. Během období Muromači (1336-1573) aristokraté nejen čichali k drahým pryskyřicím, jako je oud. Meditativně „naslouchali“ jejich jemným tónům a snažili se rozpoznat historii.
Tato filozofie se rozšířila do všech druhů umění. „Naslouchat hudbě nosem“ znamená zachytit její neviditelnou „auru“, její emocionální podtext a ticho mezi notami. Znamená to pochopit skladatelovy záměry a vnímat hloubku každé fráze, například ve skladbách pro koto.
V japonské hudbě se klade důraz na *ma* (間) – významné pauzy a mezery mezi zvuky. Meditativní melodie flétny šakuhači nebo operní inscenace Nó vyžadují, aby posluchač nejen poslouchal uchem, ale aby „cítil“ drama ticha celou svou bytostí.
„Naslouchání nosem“ je tedy o hlubokém, holistickém vnímání umění: ať už je to vůně, zvuky nebo malba. Je to výzva k vědomějšímu ponoření. Zkuste to sami: zavřete oči a „přivoňte si“ ke své oblíbené melodii a pocíťte její pravou podstatu.
Vyberte, jak chcete toto video sledovat
